13. ovocna 846
e stínech stromů se náhle objevilo šest elfů. Jejich oblečení splývalo s okolní krajinou a v pozadí lesa se zdálo téměř nerozeznatelné. Všichni byli ozbrojeni, ale i přes to nikdo neměl své zbraně připravené k boji. Jeden z elfů se družině představil jako Hyando – lesní druid, který skupinu ostatních vedl. Ihned po něm se družině, ale zejména Strix, představil i druhý z elfů – Oitur. Svým neustálým čachrováním s prsty a rozžínáním plamínků ohně v dlaních jasně poukazoval na své kouzelnické schopnosti, a protože vše používal pouze v přítomnosti Strix, bylo jasné, že se jedná i velkého svůdníka. Jeho přítomnost však měla na Strix pozitivní vliv.
Mezitím, co Oitur zažíhal plamínky, se Tom s ostatními dal do řeči s Hyandem. Hyando družině pověděl o tom, že jeho útvar Jalovec tvoří širší celek s Bratrstvem Padajícího listu – spolkem druidů a hraničářů, kteří chtějí uchovat na Aterionu přírodní živel, coby netknutý element, nepoznamenaný činností inteligentních bytostí. Ve své řeči Hyando zmínil i to, že největšími nepřáteli Bratrstva jsou skřeti a temní druidi. Skřeti se do zdejších kopců celkem nepozorovaně dostávali údajně cestami skrz údolí Zelanských vrchů vedoucími od jihu. Druidi se ve zdejší oblasti také snaží obnovovat oblasti poničené bezohlednou těžbou zelanů. Jejich působiště bylo původně v mučanském knížectví, kam přišli ze severu a poté je jejich poslání zavedlo až sem do knížectví jarlebského. Zde se dostali do konfliktu s Marcellovým Zeleným pramenem, který rabuje okolní lesy, a pod jejichž sekyrami mizí prastaré a vzrostlé kmeny zelanů zběsilým tempem. Hyando získává informace z Lesnice přímo od Grundy, se kterou při náhodném setkání v lese navázal přátelství.
V Hyandových slovech zaznívaly nezpochybnitelné tóny pravdy, ale jak zvláštně a kontrastně působila Hyandova slova s tím, co družina vyslechla u pouštních elfů. V jak velkém rozdílu ležela slova elfů z pouště, kteří brali události, jako předem danou skutečnost které se nemá čelit, se slovy druidů, kteří stav věcí chtěli určovat vlastními činy.
Mezitím, co Hyando rozmlouval s družinou, se Oitur snažil ze všech sil zaujmout Strix svými techtlemi s plamínky. Strix Oitur nezajímal ani tak svými plameny, jako spíš tím, že se jednalo o docela pohledného příslušníka jejího vlastního rodu.
Hyando družině pověděl také o tom, že Jalovec (jak se Hyandova skupina nazývala) o družině docela dost věděl díky pozorování Lesnice. Tom otevřeně vyjevil elfům poslání družiny. Situace v Lesnici se však značně zhoršila, zejména příjezdem štítovské posádky a Hyando Tomovi pověděl i o tom, že ve šlépějích družiny sem míří část ozbrojené posádky. Jeho návrh, aby vyrazili společně s elfy do jejich vzdáleného hradiště Vareboru, družina přijala.
Tiše a téměř neslyšně se elfové proplétali mezi stříbřitými kmeny zelanů a mířili stále více do hlubin kopců směrem na východ. Po nějaké době neviditelná stezka začala kličkovat vstříc zvedajícím se úbočím kopců a při tom se stáčela stále více na jih. V lese vládlo vlhko a ticho. Jedna noha střídala druhou s neúnavnou pravidelností a míle přibývaly.
Cesta nakonec trvala přes čtyři hodiny a vzdálenost od Lesnice se natáhla na více jak dvacet mil. Na jednom z vyšších kopců se v pozdním odpoledni zjevila stará kamenná věž a hradby sestupující ze svahu směrem dolů k širší a nižší věži přiléhající ke vstupní bráně. Hrad Varebor. Vzpomínka na arvedanské doby a časy knížectví.
Družinu ve zdech Vareboru přivítal předák celého Bratrstva Arnarmo, elf s bledou tváří, havraními vlasy vpředu spletenými do dvou copánků oblečený do zelenošedého varkoče a pláště. Družina se od něj dozvěděla, že v této oblasti působí Bratrstvo již čtyři roky. Druidi a hraničáři se zde trénují pro různé situace, mezi které v poslední době začíná stále naléhavěji vstupovat i potřeba bojových dovedností. Při svém vyprávění se Arnarmo opíral o vyřezávanou javorovou hůl. Dobrodruzi, vědomi si svého poslání, se dozvěděli i o konfliktu mezi Bratrstvem a Marcellovou společností. O tom, že došlo k několika střetnutím, která obnášela několik zranění, ale žádnou smrt, i o tom, že pouštního elfa zde nikdo z druidů neviděl, a už vůbec nikdo netušil, co by zde mohl pohledávat. Možná byl zvědavý, možná se cosi snažil pochopit. Cosi, co se druidům ze Zelanských vrchů zdálo nesrozumitelné, nepochopitelné a cizí. Arnarmo pak družině slíbil, že se ještě setkají a promluví si a také to, že jim vyjeví pravou podstatu zdejšího hradiště.
Družina se rozhodla zabydlet se ve zdech Vareboru do vytvoření dalších plánů pro příští dny. Při svém rozhlížení se seznámili s kuchařem Fenwickem a také s Helgou – lidskou válečnicí strážící hradby. Helga se i přes svou odtažitost nakonec rozpovídala o své předchozí armádní minulosti ve službách Danérie a o své účasti na masakrování hevrenů na východních pláních a také o svém rozhodnutí dezertovat z královských služeb. Pro nesmyslnost a očividnou chamtivost celého útoku na hevrenská teritoria se rozhodla ke zradě a v kopcích se pak seznámila s druidy, do jejichž služeb se dala. Spolu s Helgou držel na hradbách hlídku i člověk hraničář Jaktup. Jeho řeč zněla přátelsky, ale družina zůstávala v rozpacích z toho, že jeho oči v rozporu se slovy všechny probodávaly mrazivým chladem.
Strix se v hradbách Vareboru cítila dobře, zejména v Oiturově přítomnosti a tak se rozhodla neotálet a jednat. Spolu s Oiturem skončili na západních hradbách pod věží s výhledem na zelanské vrchy a mizející slunce. Zastavení uprostřed událostí, staré stíny a touhy, otázky bez odpovědí, to vše kolem dvojice Strix s Oiturem vířilo a proplétalo se s posledními slunečními paprsky a šuměním listů. Večeře, chuť poctivého jídla, podněcovala Strixinu představivost a tak se rozhodla s Oiturem vyrazit na podvečerní procházku kamsi za druidský háj, který se rozkládal pod východní částí hradeb.
Už byli skoro u východní branky, když do hradeb náhle vpadli elfové ze skupiny, která si říkala Hloh. Jejich veliteli byl Arcalimo a elfka Erunis. Jejich tváře nevěstily nic dobrého. Erunis křikla na stráž na hradbách, že jeden z elfů z Hlohu byl zabit a že stopaři z Lesnice zřejmě sledovali stopy družiny až sem k Vareboru. Možná je celé útočiště prozrazeno. Arcalimo s plamenným pohledem chvatně zamířil k severní věží Vareboru informovat Arnarma.
Družina si spolu s Erunis pospíšila na hradby za Helgou. Zde se dozvěděli, že poté, co se Urkus vrátil do Lesnice, se pokusil přesvědčit Marcella o tom, aby mu vydal zpět vyrobený amulet, který obsahoval prstní kůstku War’eana. Marcello ale Urkuse uvěznil a pokusil se ho vyslýchat. Možná by vše skončilo jen nějakou slovní roztržkou, ale v Lesnici již v tuto chvíli dleli krollové z Travenovy štítovské posádky, kteří se do celé věci vložili. Urkus skončil na mučidlech a v bolestech popsal Marcellovi a krollům vše, co zažil, co mluvil a komu to říkal. Krollové se však nespokojili ani s tímto a Urkuse nakonec umučili k smrti.
Marcello se rozhodl poslat do lesů průzkumný oddíl, v němž vyrazila Zlatonoska, Borrielo, a skřet, který celou výpravu vedl. Skřet! Podle Erunisiných slov to vypadalo, že se stopařům podařilo odhalit Varebor a přístup k němu.
Večer se pomalu plížil spletitými větvemi zelanů, na hradbách zahořely louče. Tom, vidouce přímé osvětlení hradeb, strážným doporučil ohně zhasnout. Nebylo lepšího cíle, než osvětlených hradeb uprostřed temných siluet stromů. Pod hradbami však nadále svítil druidský hájek – stromy v jejichž korunách byly rozsvícené lampičky. Jeho světla druidové odmítali zhasnout. Alespoň že se hájek nacházel opodál hradebních zdí.
Družina se rozhodla k návštěvě severní věže a rozhovoru s Arnarmem. Arnarmo družině pověděl, že při případném útoku se zdejší posádka může rozptýlit do okolních kopců, ale po chvilce tuto skutečnost odmítl a rozhodl se Varebor bránit. V silách druidů je více než jen počet bojovníků, řekl a také je zde více, za co stojí Varebor uchránit. Po těchto slovech vyzval dobrodruhy, aby s ním zašli do podzemí severní věže. Venkovní schodiště klesalo podél skalnatého vrcholu a vpůli cesty se od něj odpojoval vchod přímo do hlubin kopce. Široká chodba mířila do jeho středu. Po stranách chodby byly vyhloubené dva velké sály, v nichž dávní sochaři vytvořili z kamene překrásné podobizny dvou postav. Jedna ze soch měla podobu ženy s dlouhým hávem, kolem něhož se stáčela kočka. Druhá, mužská postava, měla kolem krku vytvořený náhrdelník, jehož středem byl kdysi asi celistvý ametyst. Dávné události, neznámé dnešnímu světu, však způsobily, že ametyst byl z větší části rozdrcen. Hlavní chodba ústila do kruhového sálu se třemi prostými podstavci. Již v prostoru mezi dvěma sály se sochami byly do podlahy zapuštěné linie z jakéhosi hnědočerveného kamene (možná jaspisu), jejichž účel druidi nedokázali odhalit. V sále s oltáři byla na podlaze podobná kresba. Vprostřed sálu bylo vytesané kruhové schodiště sestupující do hlubin kopce.
Schody se stáčely stále hlouběji a hlouběji, až se prostor znovu rozšířil do velkého kruhového sálu. I zde byly na podlaze vykládané čáry a oblouky z hnědočerveného kamene, ale to hlavní družině vyrazilo dech. V podzemním sále ležela na zemi stočená kostra obrovského draka. Ihned poté, co jej družina spatřila, se všichni podívali zpět ke schodům a bylo nanejvýš jasné, že takové mohutné stvoření se sem otvorem schodiště protáhnout nemohlo. Jak se sem tedy vůbec mohlo dostat? Při pohledu na obratle, žebra a lebku mohutného draka se družině vybavil již velice starý snový výjev, který spatřili při nechtěném blouznění u čarodějky v Tabitských vřesovištích. Nekonečné zástupy skřetů valících se pustinou a nad nimi několik draků šlehajících plameny vstříc zamračenému nebi.
Arnarmo družině řekl, že existovali a snad i existují tzv. drakolidé. Výsledek asterionské tvárnosti. Drakolidé mohli být dobří i špatní a svět si podmaňovali po svém. Zdejší kostra zřejmě některému z nich patřila. Zda dobrému či zlému však Arnarmo nevěděl. Prastaré legendy jakoby ožily. To co se vypravovalo v bezpečí dřevěných krovů městských domů za tmavých večerů, najednou před družinou leželo zcela nevyvratitelně na podlaze. Skřeti, draci, poušť, jih – jakoby svět získával podobu zcela odlišnou od toho, v jaký svět dobrodruzi věřili. Tady se jedná o něco daleko důležitějšího, než o pár pokácených stromů. Jakoby zde na povrch vyvřely principy samotného světa, jeho podstata. Zde, před skupinkou dobrodruhů v zapomenutém hradišti z pradávných dob. Ararmo se také svěřil se svými obavami, že v Jarlebském knížectví jde skutečně o víc, než o pouhou těžbu dřeva. Marcello prý spolu s Travenovými ozbrojenci občas odváží vyrobená dřevěná ramena kamsi na jih k Sinwarskému knížectví. To, co se v Lesnici vyrábí, docela nápadně připomíná ramena balist. Ale kdo staví armádu a s kým se Traven ve skutečnosti dal dohromady, se dalo pouze dohadovat. Velice znepokojivá byla přítomnost někoho ze skřetů, která naznačovala stranu, na kterou se Traven ve své vysoké hře přiklonil.
Družina se vrátila zpět do vareborských hradeb. Klidný podvečer se změnil v nervózní noc. Strix vyslala do okolí svého havrana s úkolem, aby se vrátil v případě, že se ke hradbám bude blížit někdo cizí, nepatřící ke zdejším druidům. Z hradeb narychlo vyrazily skupiny Hloh i Jalovec vstříc předpokládanému příchodu ozbrojenců. V jejich čele s planoucím pohledem vyrazil Arcalimo spolu s elfkou Erunis. Asi dvě nejprudší srdce celého Vareboru.
Na hradbách vládla temnota, uvnitř, kam nebylo možné z vnějšího prostoru pohlédnout, hořely louče svými čadivými mihotavými plameny. Saše se stále na mysl vracel Jaktupův pohled. Tak cizí a nezúčastněný, tak falešně působící. Po chvíli váhání se rozhodla k tajnému použití svých schopností, a rozhodla se Jaktupovi nahlédnout do mysli. Nenápadně proto usedla pod hradby a zaostřila svou mysl. Ve šlahounech různých myslí vyhledala tu Jaktupovu a vstoupila. Přes počáteční zmatek se najednou vše pročistilo a Saša v Jaktupově mysli cítila rezonovat myšlenku na pomoc všem ostatním druidům, bratrům. Saša spojení ukočila a sama se chvíli vyrovnávala s rozporem, který tak vznikl, protože Jaktupovy myšlenky vypovídaly zcela odlišně na rozdíl od jeho pohledu. Saša po chvíli sama sebe přesvědčila, že byla příliš podezřívavá a trochu se v duchu zastyděla.
Večer se měnil v noc. Saša s Drunkwanem pomáhala Fenwickovi v kuchyni, když za Sašou shora sestoupil Jaktup a poprosil ji o pomoc s úkolem, který mu zadala Helga. Bylo potřeba rozsvítit ještě další lampičky v druidském hájku za hradbami. Saša téměř násilím zatlačila myšlenky na to, že se jedná o past a souhlasila s pomocí Jaktupovi. Pod stoly ve věži vybrali několik láhví s olejem a Jaktup Saše dal nést několik hliněných lampiček. Saša se Jaktupa vyptávala na jeho profesi a on jí naznačil, že se hodlá stát druidem podobě jako Arnarmo. Když Tom ze svého strážného místa u severní věže spatřil, že Saša přechází s Jaktupem přes nádvoří k východní brance, ihned se přesunul ve stínech směrem k nim a sledoval je. I Strix a Drunkwan, přebývající v tu chvíli na jižních hradbách spolu s Helgou, se kterou si Drunkwan začínal rozumět stále více, jim věnovali zvýšenou pozornost plnou obav.
Jaktup Saše vysvětloval důvody, proč se mají v háji rozsvěcovat lampičky, jak to pomáhá druidům komunikovat se stromy a hvozdem. Saša, zaujatá vypravováním o záležitostech své vlastní profese, bedlivě poslouchala. Společně sestoupili pod hradby a po chvíli vstoupili mezi stromy háje.
V jejich hladkých stříbřitých větvích byly zavěšeny podobné hliněné lampičky, jako s Jaktupem přinášeli. Jaktup došel k od hradeb vzdálenější části hájku a poprosil, aby Saša několik lampiček naplnila z lahví olejem a pověsila do korun mladých stromů. Kolem se všude mihotalo světlo rozsvícených lampiček, a také byla po stromech rozpuštěná spousta stínů větví a kmenů okolních stromů. Háj dokonce lehce začal šumět svými lístky i přes to, že pod zamračenou oblohou nefoukal žádný vítr. Saša byla jako u vytržení.
Přišlo to jako z čistého nebe. Jaktup zničehonic uchopil svůj meč a prudce se vrhnul na Sašu se slovy, že jí hodlá zaplatit za její čtení myšlenek. Celé to byla past – Jaktup o čtení věděl a zřejmě se mu podařilo podstrčit Saše falešnou myšlenku. Co však překazilo Jaktupovy plány, byla Tomova nenápadná přítomnost a jeho kuše. Hájem a jeho klidným šuměním listí se najednou jako blesk rozlehlo třesknutí mečů a pak Jaktupův první výkřik. Ze zad mu čněla šipka kuše. I přes Tomovu rychlost a přesnost se Jaktupovi podařilo mírně stočit a pokusil se dostat mezi Toma a sebe Sašu. Saša jej však se svým mečem zaměstnávala na nejvyšší míru. Jaktupa chlad v očích neopustil ani v posledních chvílích souboje, kdy už bylo celkem jasné, že se vyhrát nedá. Možná si uvědomoval, že cesta zpět stejně neexistuje. Několik zásahů šipkami a také Sašiným mečem rychle ukončilo jeho život. Protože na hradbách nebylo do hájku vidět, rozhodla se Strix rychle teleportovat pod koruny stromů. Právě ve chvíli, kdy se objevila vedle Saši a Toma se Jaktup svezl bez života k zemi.
Na hradišti zavládl zmatek. Tom všem vysvětlil situaci a snažil se vyzvědět, jak se zde Jaktup ocitl a jak jej viděli ostatní. Bylo jasné, že se Jaktupovo spojení s kýmsi venku přede všemi podařilo utajit. I když se s ním ostatní příliš nepřátelili (s elfy se Jaktup nebavil téměř vůbec), nikdo jej vážně nepodezříval. Kdo však měl zájem o zvěda v druidských řadách? Souvisel Jaktupův pokus o Sašinu vraždu s přicházejícím bojem?
V kopcích mírně foukalo a zprvu viditelné hvězdy se už dávno zakryly přicházející oblačností. Na mysl dobrodruhům opět přicházely mnohé myšlenky a vzpomínky na uplynulý čas zde na Taře. Na poušť a její nepochopitelnost, na druidy a jejich zvláštní myšlení, na komplikovanost současného světa. Zde, na prastarém hradě Varebor, nad kostmi kohosi z drakolidí. Myšlenka stíhala myšlenku, hlídka začala a skončila, spánek pohlcoval. Oproti tmavému nebi se na hradbách hrdě tyčily dvě malé postavy trpaslíka Drunkwana a hobita Toma.
14. ovocna 846
áno se celý Varebor utopil v mlhách. Podzimní dech sáknul do oblečení a do tváří všech hlídek. Strixin havran se stále ještě nevrátil a alespoň díky tomuto družina zůstávala docela klidná a dala se do plánování. Před dobrodruhy stály dvě možnosti. Buď zůstanou ve zdech Vareboru a pokusí se pomoci druidům při jeho obraně nebo se vydají do Lesnice, zatímco je tamní posádka na tažení k Vareboru a pokusí se získat talismany těch, kteří tam pravděpodobně zůstali, tedy Marcella a Asmoda. Jenže nebyli to třeba dobrodruzi, kteří způsobili, že se o Vareboru dozvěděla posádka v Lesnici? Nebyla to družina, která svým jednáním upoutala pozornost a přivolala do Lesnice zesílenou posádku? Nebo se jednalo o odplatu druidům za věčné maření těžařské činnosti a družina se do událostí jen připletla ve špatný čas? Kdo tohle kdy dokáže rozhodnout?
Z oblohy začalo mrholit. Na hradbách se ve svých pláštích choulili lidé spolu s elfy.
Ještě několikrát se dobrodruzi otočili ke hradbám, když chvatně mířili do lesů směrem zpět k Lesnici. Které rozhodnutí by bylo správné?
Družina se rozhodla sejít z cesty více na jih, aby minula případné ozbrojené muže z Lesnice. Asi ve třetině cesty náhle Strix na rameni přistál havran. Přicházejí. Něco kolem třiceti. Skupinu vede skřet, spolu s ním je tam i Zlatonoska, Rosigno a Oighrig od Marcella. S lučištníky a zbrojnoši také na Varebor míří čtyři krollové. Družině při těchto slovech zatrnulo. Dokáže Varebor odolat? Nebo snad Arnarmo vydá příkaz k ústupu? Pokud ale nemají události neodvratitelně se valící na Varebor přijít vniveč, musí i družina uspět ve svém poslání a získat pro pouštní elfy amulety s War’eanovými kostmi.
Na pasekách dál pokračovaly dřevorubecké práce. I přes tažení na Varebor se zde o bezpečnost dělníků starala hlídka, kterou zajišťovali kouzelník Tores s hobitem Borrielem. Saša vypustila do okolí svou Intawu a Strix poslala havrana obhlédnout situaci. Co dál? Družinu na chvíli zaujal nápad, vyvolat mezi dělníky vzpouru, ale při vzpomínkách na poslušné a smířené tváře zdejších obyvatel, při pohledu na zručnost dřevorubců, kteří svou práci vykonávali velice svědomitě, se této myšlenky družina vzdala. Strix seslala na Toma kouzlo neviditelnosti a všichni ostatní obešli velkým jižním obloukem paseky. Před družinou se teď rozkládala v šíři tří mil travnatá savana bez větších členitostí. Protože žádný speciální plán nikoho nenapadal, spolehla se družina prostě na štěstí a pokradmu, ale v podstatě nekrytá se dostala až k dřevorubeckým stodolám. Tom se bez problému přesunul do Lesnice a prozkoumal zdejší situaci. Na návsi se pohybovalo několik ozbrojenců, dva stáli u dřevorubeckých stodol. Práce byla v plném proudu. Zevnitř se ozývalo téměř nepřetržité řezání a také zvuk kovářské práce.
Za stodolami se dřevem byla vyhloubená veliká jáma, do které se vyvážely piliny a odštěpky. Družině se naskytl děsivý pohled na lidskou nohu, která z jámy plné pilin vyčuhovala. Podle všeho se jednalo o Urkuse. Kolik však hrůzných výjevů již družina zažila?
Drunkwan vyrobil ohnivou hlínu a Strix vyčarovala hruškám podobné ovoce, které mělo při prudší manipulaci explodovat. Saša nahlédla do bočního okna stodoly a uviděla několik mužů s dlouhými pilami, jak řežou kmeny stromů na čtvercová trámovitá ramena. U okna v zadní části stodoly seděl Marcello u stolku a cosi psal. Po neúspěšném pokusu Saši o vniknutí do Marcellovy mysli se družina rozhodla k riskantnímu plánu
Saša se se Strix a Drunkwanem přesunuli pod zadní okno a rozhodli se, že vylákají Marcella zaťukáním. Vše bylo otázkou správného načasování. Saša zaťukala na okno a poté co se Marcello vyklonil ven, jej bleskurychle omráčila. Marcello měl amulet s elfovou kůstkou skutečně na krku. Saša jej hbitým pohybem strhla a vrhla Marcella zpět. Strix dovnitř stodoly vhodila své vyčarované ovoce. Ozvala se ohlušující rána, ale to již družina za stodolou a po východní straně lesnice mířila k Urkusovu domu. Po výbuchu se dva ozbrojenci z plácku před stodolami vrhli dovnitř, což družině poskytlo trochu času proběhnout nepozorovaně kolem několika stavení.
Tom mezitím prozkoumal Urkusův dům, odkud si odnesl jeho chabě schovanou knihu zaříkadel a poté navštívil neviděn náves a starostův dům. Starosta zrovna na něčem pracoval ve své pracovně v přízemí. Když se ozvala rána od dřevařských stodol, stál již Tom u vchodových dveří a sledoval situaci na návsi. I on byl zvukem překvapen, neboť mohl znamenat cokoliv. Ozbrojenci se z návsi rozběhli směrem ke stodolám a starosta po chvíli vykoukl ze dveří ven, aby zjistil, co se vlastně děje. Poskytl tak docela snadný cíl Tomovu útoku. Omráčené tělo starosty vpadlo zpět do chodby jeho domu a Tom za sebou spěšně zavřel dveře a naslouchal. V domě se nikde nic nehnulo. Na konci chodby se nacházela padací dvířka vedoucí zřejmě do sklepa. Tom neváhal ani chvilku a Asmoda poté, co mu odtrhnul amulet visící na krku, vhodil po schodech do sklepa.
Strix s Drunkwanem a Sašou úspěšně dorazili do Urkusova domku a poté za domy až k radnici. Zde se setkali u zadního okna s Tomem. Co dál? Kolem Lesnice byly jen holé louky, které neposkytovaly žádnou možnost krytí. Ještě dříve, než mohl kdokoliv družinu odhalit, se ze zadního domu za radnicí ozvalo Grundino tiché zavolání, aby se družina ukryla u ní. Všichni si najednou připomněli její spojitost s druidy na Vareboru a také si všichni se zamrazením uvědomili, že nyní se asi na Vareboru rozhoduje o životě a smrti.
Grunda chtěla družině nabídnout sklep jako útočiště, ale protože se z něj nedalo nijak utéci, zvolila si družina jako své útočiště půdu. Jakoby se čas zastavil. Otvorem ve štítu bylo vidět na náves, kde vládl chaos. Ozbrojenci se snažili projít celou vesnicí ve snaze nalézt pachatele útoku ve stodolách. Všem zatrnulo, když se dole ozvalo bouchání na dveře a pak tlumený hovor mezi Grundou a kýmsi z ozbrojenců. Pak už jen viděli, jak Grunda spolu s dvěma ozbrojenci míří přes náves směrem ke stodolám. Snad se jednalo jen o žádost o pomoc při ošetřování zranění Marcella a dělníků. Drunkwan mezitím identifikoval lahvičky, které družina získala u Urkuse a k všeobecné radosti zjistil, že se jedná o léčivou mast.
Celou věčnost trvalo, než se Grunda vrátila. Družina si oddechla, když jim Grunda vyprávěla, že byla skutečně přivolaná jako ošetřovatelka k Marcellovi. Marcello byl útokem notně otřesený a Strixino ovoce jej docela vážně poznamenalo v obličeji.
Pomalu se stmívalo. Byl čas. Družina chtěla z lesnice co nejdříve zmizet. Grunda jim popřála štěstí a požádala družinu, aby, pokud to jen trochu bude možné, dala vědět, jak dopadlo tažení na Varebor. Kéž by se jednalo o dobré zprávy.
Noc byla chladná a družina mířila k severovýchodnímu cípu pasek, aby se skryla mezi zelany. I tento přesun unikl pozornosti lesnických ozbrojenců a dobrodruzi tak své nocoviště rozbili hluboko v Zelanských vrších. Co ale přinese zítřek? Jak získají amulet od Rossigna? Přežil na Vareboru někdo? Třeba se podařilo útok odrazit…
15. ovocna 846
o rozednění v chladném a vlhkém lese proběhla snídaně v chvatu. Nebylo sice kam spěchat, ale otázky, které byť nevyřčené vířily dobrodruhům v hlavě, byly neodbytné. Zůstal někdo na Vareboru? Družina se na starou stezku k Vareboru napojila po několika mílích od severu. Saša ihned zkušeným hraničářským citem identifikovala větší množství stop mířících od Vareboru k Lesnici. Předzvěst toho, co zřejmě na Vareboru čeká. Jedinou útěchou bylo snad jen to, že počty stop zdaleka nedosahovaly původních počtů. Zpět mířilo něco kolem sedmera lidských stop, jedny stopy krolla a zřejmě jedny skřetí. Po trpasličích či hobitích nebylo kolem ani vidu ani slechu.
Strix vypustila do ranního mlžného oparu havrana Brčka a Saša svou intawu opatrně vyslala po lesní půdě. Po dvou hodinách dalšího pochodu družina uviděla známý tyčící se vrch. Nyní se však kolem něj omotávaly cáry šedivého dýmu a všude se do uší tlačilo ticho. Brčko se vrátil se zprávou, že v hradbách se stále ještě nachází trpaslík se třemi ozbrojenci a ohledává padlé. Zřejmě se jednalo o Rosigna. Strix opět začarovala na Toma kouzlo neviditelnosti, a ten se zatajeným dechem vyrazil obhlédnout situaci.
Před vareborskou branou Tom uviděl ohořelé zbytky stromů. Stromů, které zde zcela jistě předchozího rána nestály. Při pohledu směrem k hájku druidů pod hradbami Tom zjistil, že na tom místě již žádný hájek nestojí. Hradby Vareboru byly na několika místech notně ošlehnuté jakýmsi výbuchem. Z jižní věže stoupal dým. Mezi ohořelými pahýly hájku u vstupní brány spatřil Tom první padlé. Některé znal od vidění ze stráže na hradbách, nalezl mezi nimi i Oitura z Lesnice a dva krolly. Pod hradbami leželo několik elfů a mezi nimi nalezl také Arcalima a krásnou Erunis. Zřejmě se obě skupiny stáhly z lesa zpět a zde bránily Varebor do posledního dechu. Na nádvoří se zcela bezstarostně procházel Rossigno sledován nervózními zbrojnoši, kteří se zde již očividně necítili bezpečně. Rossigno prošacovával mrtvé. Zřejmě však již svou práci dokončoval a chystal se k odchodu.
Tom se přitisknutý k hradní zdi nechal obejít (jak mrtvá a chladná se teď zeď zdála) a následoval Rossignovy lidi. Dobrodruzi si na Rossigna vyčkali v krytu stromů a poté co se přiblížil na bezpečnou vzdálenost, zahájili útok. Rossigno nebyl nenadálým útokem ani příliš vyveden z míry. Jakoby mu jakýkoliv boj přinášel uspokojení nezávisle na předpokládaném výsledku. Strix se povedl skvělý kousek s hypnózou, kdy pod jejím vlivem začal jeden z ozbrojenců útočit na samotného Rossigna. Zmatek, který nenadálý útok vyvolal, umožnil družině několik cenných útoků. Tom ze své neviditelné podoby zaútočil kuší a jeho nenadálé objevení vneslo do řad ozbrojenců další zmatek. Rossigno se však rychle zorientoval a začal účelně manévrovat mezi zbrojnoši ve snaze dostat se na dosah některého z dobrodruhů. Do toho všeho se podařilo Drunkwanovi zasáhnout dva ozbrojence ohnivou hlínou a způsobit jim nemalá zranění. Třetí hlína však nevybuchla. Saša se nakonec dostala nablízko jednoho ze zbrojnošů a podařilo se jí zvítězit. Mezitím se Tomovým střelám podařilo sprovodit ze světa chladnokrevného Rossigna. Do bojů se po Sašině boku zapojila také její intawa. Svými zoubky úspěšně rozptylovala zbrojnošovu pozornost, ale i přes to schytala zásah a v kožíšku se jí objevily krůpěje krve. Saša dokázala na ozbrojence vyvinout takový nátlak, že se nakonec vzdal dalšího boje.
Kolem znovu zavládla tísnivá a tichá atmosféra. Nikde se nic dalšího nepohnulo. Stromy stály mlčky, jako přihlížející svědkové krveprolití a utrpení.
Družina se rozhodla zbrojnoše vyslechnout. Zbrojnoš o sobě uvedl, že je ve službách Travena Jarleba ve stálé hradní posádce na Štítově a že pouze vykonává svou práci. Družině potvrdil, že se do Lesnice vrátilo jen sedm lidí, skřet Flagt a jeden kroll. Více zřejmě nevěděl. Dobrodruzi mu přikázali, aby se vysvlékl ze zbroje a vyrazil do Lesnice se zprávou pro Flagta a ostatní, že zde na něj bude čekat ozbrojená družina a vyzývá ho ke střetnutí. Zbrojnoš se s úlevou rozběhl do útrob západního lesa a zmizel mezi kmeny starých zelanů. Tom prohledal Rossignovu mrtvolu a z krku mu strhnul poslední chybějící článek War’eanových ostatků. Poslání bylo splněno. Zbývalo ostatky donést do srdce pouště. Jaká byla cena za získání tří amuletů? Kdo dokáže říci, jak by vše dopadlo, kdyby se dobrodruzi zdrželi ve zdech Vareboru a bránili by jeho hradby? Další otázky bez odpovědí.
Prohlídka hradu byla velice bolestná. V severní věži družina nalezla mrtvou Zlatonosku – krásnou hobitku v Marcellových službách, opodál ležel mrtvý Arcalimo se zničenou druidskou holí. V podzemí byly kosti draka roztřískány na padrť. Podle počtu mrtvých v hradbách bylo jasné, že druidi bránili své sídlo do posledního dechu. Nikdo zřejmě nechyběl. V troskách se družině podařilo získat několik lektvarů, které zřejmě někdo z druidů vyrobil. Smrt byla všudypřítomná. V kuchyni zahynul i Fenwick, nahoře na hradbách ležela mrtvá Helga. Drunkwan na její bezvládné tělo chvíli hleděl a pak se beze slova otočil a z hradeb odešel. Kdoví, co se mu za jeho zdánlivě bezstarostnou tváří honilo za myšlenky?
Družina se na hradišti mnoho nezdržela. Zabalila vše potřebné a s těžkým srdcem se z ruin Vareboru vydala na sever vstříc Zelanským vrchům, dalším dnům, dalším výjevům a událostem, dalším významům a kouskům skládačky asterionského světa. Na hrad Varebor pršelo.
