- Den berana, 17. Větrnec 856 -
       Byla už tma. Albireo se ponořilo do matných stínů svítících luceren. Na ulici znatelně ubylo honosně oblečených a přibylo více chudáků, hledajících svou útěchu ve skleničce pochybného pití v ještě pochybnějších hospodách. Ve Zlaté čtvrti jakoby se však všechna jasnější světla vysmívala stínům ve východních částech města. Zde se večerní život plný přepychu zrovna rozjížděl. Bujarý smích z Medového domu kolemjdoucímu zkrachovalému obchodníkovi sevřel dlaně v pěsti. S pohledem zarytým do dlažby Zlaté promenády se snažil být co nejrychleji někde jinde. Míjel Lordův palác, pak Bardskou akademii, když jej z jeho černých myšlenek vytrhnul nadpozemský zpěv. Zvedl svůj vždy zamračený zrak k oknům akademie a zaposlouchal se. Lilian. Takhle zpívá přeci jen Lilian, teskně vydechl a ještě chvíli trvalo, než vyhlazený obličej znovu zarámoval tvrdý výraz a rozbrázdil jej krutými vráskami.






- Archív úvodníků Úsvitu dobrodruhů -

-20. listopadu 2007-

ylo to dávno, kdy jsme poprvé okusili chuť dobrodružství prostřednictvím hry na hrdiny Dračí doupě. Tolik dobrodružství a tolik různých zážitků nenechalo tuto vášeň vyschnout ani po sedmnácti letech. Dodnes vzpomínám na Šedý vrch a zdejší vůbec první zažité bludiště, dodnes mne mrazí z prázdnoty plání okolo hradu Ocelového mnicha, dodnes slyším výkřiky umírajícího Angainora v jeskyni plné kostlivců s alchymistickými bombami na zádech. Na to se zapomenout nedá.
     Je to již také docela dost let (myslím že sedm), kdy jsem boty dobrodruha pověsil na hřebíček své rozpadající se chýše a přidal se k druhé straně. Stal se ze mne Pán jeskyně. K tomuto rozhodnutí mne přivedla zdánlivá maličkost - nádherná černá krabice s obrázkem dračího přízraku pronásledujícího prchající trpasličí vůz. Krabice s nápisem Asterion.
     Začetl jsem se a byl jsem ztracen. Svět v takové ucelenosti jsem nikdy předtím nepoznal. A tak jsem se spolu se svými přáteli vydal na cestu. Na cestu, která není lemována jen vítězstvími a správnými rozhodnutími, ale i na cestu plnou smrti, hrůzy a beznaděje. Ale přece, naděje vždy zůstávala s družinou a tak i přes hrůznou smrt Siegfrieda v hlubinách temného paláce Gebbeth i přes smrt některých členů družiny v loděnici říčních pirátů se jde dál.
     Tyto stránky vznikly z mnoha důvodů. V první řadě je to potřeba samotné družiny aby byla někde uložena "kolektivní paměť". Protože máme své rodiny, máme svoji práci a milion starostí a dětí, nesetkáváme se příliš často. Leckdy i jednou do roka, nejvíce čtyřikrát. Čas běží a nám vylamuje z paměti cenné vzpomínky a svět Asterionu díky tomu bledne. Při setkání také ztrácíme příliš mnoho času při rekapitulaci důležitých informací z posledního tažení. Všechny informace budou k dosažení zde.
     V druhé řadě jsou tyto stránky také poctou všem mým přátelům, díky nimž je můj život takový, jaký je. Bez touhy po dobrodružství, zálibě ve fantasy a lásky k volným širým lesům pod modrou oblohou by se, myslím, nežilo tak dobře.
     A nakonec jsou tyto stránky také poděkováním autorům systému dračí doupě a zejména modulu Asterion (www.asterionrpg.cz).
     Tedy vítej dobrodruhu, ať už jsi odkudkoliv. Vydej se na svou cestu. Zlo bude třeba zase o trochu slabší...


-30. dubna 2008-

do jednou okusil, navždy je ztracen...
Tato slova mne často napadají v souvislosti s naším rozehraným světem Asterionu. Nezřídka se mi stává, že vstanu a myšlenky už putují po asterionských končinách, jsem v práci a přistihnu se, že přemýšlím nad podobou Albirea, usínám a ležím v tabitské krčmě U Měďáku. Je to skoro prokletí. Čím blíže je plánované tažení, tím jsou myšlenky na náš svět intenzivnější. Čím hlouběji v tomto světě jsme, tím více také pociťuji strach, aby vše, co na Taře žijeme, bylo v souladu se stanovenými principy tohoto světa. Zkrátka je to pro mne jedna z cenných stránek a podob mého života stejně jako mí přátelé, kteří tento svět hrají. Že je takový koníček poněkud bizarní v očích neznalých jsem pochopil při nedávném rozhovoru s kamarádem ze studií. Posílal jsem mu odkaz na tyto webové stránky, abych mu ukázal na jaké úrovni nyní web tvořím. Po zhlédnutí stránek se však kamarád zeptal, o čem vlastně celý obsah je? Pokusil jsem se mu to vysvětlit. A při tom vysvětlování jsem se zaposlouchal do toho co říkám a připadal jsem si velice divně. Kuriózně působilo zejména to, že "hrajeme vlastně ve svých představách". Nevím, jestli kamarádovi po našem rozhovoru bylo vše jasné, ale pochopil jsem, že tento náš svět má jedno specifikum, které se nedá sdělit a také pochopit. To, proč všichni hrajeme, to, proč na tento svět pořád myslím, to, proč neustále na tomto světě pracuji co do herních pomůcek i příprav tažení a map. Je to SPOLEČNÝ prožitek, který není ničím omezen (pouze světem samým). Je to společná mysl všech zúčastněných z níž vzniká jako ryzí stříbro příběh. A vzniklý příběh je památkou na všechen čas před, při i po tažení, který mu dal vzniknout. Příběh, který nezapomeneme. A proč vlastně o tom všem do úvodníku píšu? Protože jsem na jednom fóru o Asterionu četl myšlenku, která mne znepokojila. Kdosi zde psal, že by rád znal konec ke kterému Asterion směřuje a to z toho důvodu, že už celá družina významně stárne a přestává být funkční. Hovořilo se zde o věku nějakých šestadvaceti let. A tak tohle píšu s trochou úzkosti. Co když jsme taky staří (přece jen třicítka už leckomu z nás odbila) a přestáváme být jako družina funkční? Co když je následující tažení poslední. Co pak? Pokud ztratíme tento svět a tuto stránku našeho života, něco podobného již nikdy nenalezneme. Otázkou zůstává jestli pak budeme vůbec ještě stát o to, něco podobného hledat. Ale pryč s Kharovou temnotou. Pozvedněme číši a připijme na věčné trvání naší družiny. Na pořád!


-14. června 2008-

lrik běžel travnatou plání. Slunce zapadalo za Zelanské vrchy. Pod Alrikovýma nohama monotónně šustila dlouhá stébla pozvolna žloutnoucí trávy. Do rytmu běhu pravidelně cinkaly kovové přezky obepínající pochvu meče. Tady někde to mělo být. Alrikova tvář zalitá zapadajícím sluncem zkoumavě pátrala po okolí Pláně vlků. Tady to přece někde mělo být. Nemohu se mýlit, pomyslel si sám pro sebe. Ruka se pozvolna zvedla k hrudi a povolila přezku popruhu. Pak nahmatala jílec meče a pomalu jej tasila. Na čepeli se zableskly večerní červánky. Kolem se líně protáhnul teplý závan větru a znovu se rozprostřelo ticho odkrajované Alrikovými prudkými výdechy. Nic. Kolem nebylo žádné nebezpečí. Nic, čím by se mohl válečník alespoň nějak zabývat. Bylo to správné místo, ale nebyla ta pravá chvíle. Alrik chvíli postával s taseným mečem a pak jej zklamaně zasunul zpět do pochvy na zádech a rozběhl se do blížící se tmy…
      Letní čas je zvláštní období. Když přijde konečně jaro, ožívají všechny myšlenky na nové cesty, vznikají nové plány, dobrodružství, Frodo se vrací ze svých cest a zla jsou zažehnána. Ale s příchodem léta jako by do vyprahlé země vsákly všechny představy, odběhly pryč a obrazy jiných světů jsou bledé. Člověk se sám vydává na cesty a myšlenky na dobrodružství v ostatních světech snad díky tomu tolik prostoru nemají.
      Čekám vždy na podzim. Na tu chvíli, kdy se od lesů poprvé připlíží mlhy v dřívějším šírání. Vzduch zvláštně studeně zavoní. A příběhy dostanou novou hloubku. V letním žáru se v mé hlavě nápady nerodí. Snad jen v hlubokých lesnatých údolích, kde letní období nestihne rozehnat zádumčivost a chlad. Přesto je léto nesmírně důležité. Dovolená či prázdniny, jak se tomu času říká zde, pro mne znamená „zimní spánek“ myšlenek na asterionský svět. V těchto chvílích se nebudím v okolí Albirea, výhledem z okna nevidím Tabitské vrchy a nemyslím na osudy lorda Firuna a dalších. A vlastně na celém světě našeho dobrodružství nic nového netvořím. V hlavě si nechávám poflakovat realitu, protékat skutečnost a nesnažím se na tom cokoliv měnit. Svět odpočívá.
      A tak jediným vzdorem vůči této skutečnosti je tento úvodník. Malý slib toho, že vše znovu s příchodem náznaku podzimu ožije. Pláně osídlí netvoři a bude třeba činů daleko více hrdinských, než tomu bylo před rokem. ten čas je ještě daleko, ale přesto se tajně krok po kroku blíží, aby nás pohltil s větší vervou, než posledně. Alrik se vrátí. A na tomto místě nebude sám...


-9. září 2008-

tak to přišlo. První mlha, první den, kdy slunce dostatečně náš svět neohřálo, ačkoliv stálo na modrém nebi. První závany z posmutnělých a trochu opuštěných dálek. Pár žlutých listů na zemi a dýně na stole. Ne náhodou je právě tohle čas, kdy Frodo odchází z útulného Kraje do neznáma, kdy Zlo sílí s ubývajícím dnem, kdy se mnozí z dobrodruhů vydávají na cesty tomuto Zlu čelit.
V krajích za obzorem se cosi pohnulo. Zdánlivě prázdná a tichá údolí se plní zlověstným šepotem stoupajícím ze zarostlých mohyl. Krajina vypadá jako tichá a bezpečná, ale v jejích útrobách se otevírají kamenné brány a v temnotách se mihotají nesčetné rudé oči. A u mne na stole se najednou objevilo pět obřích netopýrů, kteří lační po čerstvé krvi dobrodruhů.
Každé léto se znovu ptám, zda-li se na podzim opět vrátí chuť do nových dobrodružství, do nového vyrábění modelů a barvení. A po mnoho let platí, že podzim nikdy nezklame. Vždyť i základ všeho – Pána prstenů jsem začal číst na podzim. První verzi pravidel Dračího doupěte sešitou ještě sponkami jsem si přečetl na podzim. Tedy v něm má všechno počátek.
Podzimní kulisy jsou tisíckrát okoukané a přesto se s jejich příchodem člověk znovu a znovu nechá unést, podlehne svodům časného večera a začne zase snít. Se zavřenýma očima jsem zpět v Asterionu. Zpět v Černé tvrzi, v jejím podzemí a vidím oči dobrodruhů, které zde při mihotavém světle lucerny čekaly tak dlouho. Ale čas přichází. Cosi se hnulo a nové tažení je blízko. Ještě nekončíme. Začíná další kolo. Nelítostné, nebezpečné, napínavé a dobrodružné. A když nad tím vším znovu a naplno přemýšlím, nejcennější na tom nejsou ani sebelepší příběhy, ani světy s poutavou historií, ani chvíle nebezpečí při soubojích s nestvůrami, ale přátelé, kterým to vše mohu sdělit, přátelé pro jejichž prožitek to všechno vlastně je. Přátelé a Setkání. Dnes tedy připíjím na všechny přátele, jejichž cena je v mém životě nevyčíslitelná. Na Přátele a Setkání!


-3. listopadu 2008-

ak do kraje vtrhnul listopad. Strhává poslední zbytky listí, zvečera kvílí z okrajů lesů duchové a tma přichází dříve, než by člověk chtěl. A jak se tak zasněně koukám do tajemného šera v kopcích najednou zjišťuji, že se přiblížilo výročí. První narozeniny. Je to právě jeden rok, co jsem stvořil tento web.
     Pár webů jsem již vytvořil, ale žádný takový, který bych průběžně aktualizoval. A na Úsvitu se to daří. Měsíčně obdrží v průměru kolem stovky návštěv a to je pro mne úspěch. Jsem moc rád i za maily, které mi ohledně hraní nebo jenom tak, přijdou od návštěvníků. Ale hlavně – a to je nejdůležitější, tento web úspěšně slouží naší družině k tomu účelu, proč byl napsán – k udržení děje, událostí a také trochu i motivace hraní našeho Asterionu. Zázračně se nám v období jednoho roku podařilo odehrát čtyři setkání (to se ještě nikdy za dobu existence naší družiny nestalo).
     Web Úsvitu se postupně zaplňoval informacemi z našeho hraní a obsahuje také již pěknou řadu fotografií. Pořád je však co dodělávat. Zatím zcela osiřelý je Světoděj, ve kterém jsem zatím žádné informace neuvedl, tak snad v průběhu následujícího roku. Mým velkým přáním je dopsat celou kroniku od samých začátků. Texty mám v ručně psané podobě všechny, ale je třeba je přepsat a hlavně upravit. Dříve jsem pro zapisování událostí totiž volil značně vyčerpávající metodu. Po ukončení setkání (často kolem 2. – 3. hodiny ranní) jsem zasedl k sešitu s kronikou a začal veškeré události ihned zapisovat. Únava byla vždy silná a tak jsem lecos psal i v polospánku. Zjistil jsem, že některé texty jsou napsané tak, že nedávají smysl nebo se mnohé věty dokola opakují. Prostě je to docela veselé čtení. Ale je to celá naše historie. Snad se mi tedy podaří najít čas a celou kroniku na web přepsat.
     No a protože jsou narozeniny, nesmí v žádném případě chybět dárek. Dárek pro návštěvníky tohoto webu. Rozhodl jsem se rozšířit stránky ještě o jeden (a zřejmě poslední) oddíl. Je to oddíl nazvaný Dílna. Zde bych chtěl popsat různé postupy výroby všech kulis a pomůcek, které pro hraní Asterionu používáme nebo používat budeme. V této chvíli se v Dílně nachází rozpracovaný návod jak vytvářet a barvit modely pro rozšířený soubojový systém. Takže vážení příznivci dobrodružství a hraní na hrdiny: mockrát děkuji za vaši přízeň a přeji spousty zážitků při objevování světů v našich představách. Díky.


-2. prosince 2008-

ějak se ten čas rychle valí. Vchody do podzemních kobek už zafoukal sníh a pak zase roztál, a web se za tenhle měsíc nikam nehnul. Nechci v tomto úvodníku plakat nad rozlitým skřetím mokem. Blíží se další tažení ale ve víru událostí a práce se myšlenkám na něj věnuji pouze občasně. Někdo by takovou situaci chápal jako krizovou, opadnutí zájmu a podobně, já to vidím jen jako velice rušné období (a do jara to tak chtě nechtě bude). A tak je vlastně to, že webu alespoň občasně věnuji myšlenku či pár řádek a to že se blíží a zřejmě také uskuteční další tažení, zpráva svědčící o dobrém zdraví našeho fantasy světa. Snad jen času na barvení modelů by mohlo být více.
- Autor: Jenny Dolfen -

Ale všechno přijde. Stopy, které sněhovou plání vedou za obzor, za tím obzorem také musí někam dál pokračovat. A stejně tak i my. Budeme pokračovat. Mohl bych teď začít vypisovat předsevzetí co v blízké době na webu dodělám, ale neudělám to. Myslím že nejbližší úpravy budou totiž souviset s dalším odehraným dobrodružstvím – tedy kronika a fotografie. Sám jsem nesmírně zvědavý, jaké osudy družinu potkají, jak se zachovají jednotliví hráči, k čemu to povede dál a jestli všichni vyváznou. Zhasnutím svíček v neděli velice časně ráno sice skončí zábava, ale příběh zůstane a to je také cenné.
No a pak zazvoní zvonky, lesy zašumí, vše usne v nádheře a my se vrhneme do devátého roku našeho hraní Asterionu nebo do osmnáctého roku hraní Dračího doupěte. V podstatě získávám s příchodem nového roku fantasy RPG plnoletost. A to není také vůbec k zahození. Jméno Ahura Mazda neztratilo vůbec nic ze svého kouzla ani po tolika letech.
Až tedy jednou najdete na zasněžené pláni stopy mířící za obzor, vydejte se po nich. Nikdy nevíte, k jakému dobrodružství a do jakého světa vás zavedou.


-20. prosince 2008-

ako malý jsem měl hodně moc rád film Nekonečný příběh. V kině jsem na něm byl myslím sedmkrát. Líbila se mi hlavně myšlenka, že svět Fantazie vytváří lidé svými představami a ty představy pak žijí v podstatě vlastním životem. Pak, už o trochu starší, jsem četl knihu Michaela Ende a ta mně učarovala ještě více. Její podstata byla samozřejmě hlubší, než šlo vysledovat z filmu. Bylo v ní hlavně velice zřetelně popsáno, že naše představy dokáží zpětně ovlivnit i nás samotné.
- Obal anglického vydání (www.bookrocker.com) -

A tak je to i s Asterionem, s jeho postavami a rozvinutým příběhem. Při posledním tažení jsem se přistihl, že jsem velice napjatý, jaký vezme konec situace s Černou tvrzí a vesnicí Horní. Byl jsem zvědav, jak se družině podaří dohodnout s nevrlým kovářem Piackem, jak dopadne Achryn (budiž mu nyní již země lehká) a co vlastně bude dál. I když v současné chvíli moje povinnosti nepřejí klidnému snění, dokonce ani spaní, plamínek představ neuhasíná.
Večer, když skončím práci ve svém rekonstruovaném domku často na chvíli sednu na schody vedoucí do zahrady otočené směrem k řece a lesu a koukám na oblohu, jak po ní táhnou tmavé mraky. Od úst jde pára a siluety stromů se ostře rýsují proti obzoru. A jsem na Taře. Je to snadné a nestojí to žádnou námahu. Sedím opřený o vyhořelý Zindlerův dům a marně ve vzduchu pátrám po zmínce přicházejícího jara. A za kopci je někde trpasličí věž kolem které krouží Brúnak. Dokonce jsem ho i zaslechl.
A to všechno proto, že stromy, země i tráva, řeky a také nebe našeho světa jsou úplně stejné jako v jiných světech. Proto se nám tak snadno sní a dveře do jiného světa jsou stále pootevřené. Máme krásné lesy, slyšíme vanutí větru. Cítíme na tvářích první závan jara. Máme to všechno u svých prahů. Je dobré vydat se na takovou cestu...


-4. února 2009-

xistuje spousta různých forem her na hrdiny: Dračí doupě, gamebooky, hra na živo, počítačové hry a podobně. A právě o poslední zmíněné formě bych chtěl dnes napsat pár slov. Po dlouhém váhání jsem se totiž rozhodl vyzkoušet hraní RPG po internetu a zvolil jsem si hru World of Warcraft.
- Moje postava na temném pobřeží -
Ke hře jsem přistupoval se značnou zvědavostí. Myšlenka na to obrovské množství lidí, kteří jsou ochotni měsíčně za hraní platit mi trochu nedala spát. Dnes, po více než měsíčním hraní musím napsat, že je chápu. Také platím. Ale velmi cenné je pro mne srovnání, co může online hraní nabídnout a co klasické papírové RPG. Musím říci také to, že jsem se trochu bál, aby mne díky WOW neopustilo nadšení pro papírové RPG a náš svět. Ale jak vidíte, stále jsem zde a píši, takže odpověď je jasná.
První dny ve hře byly ve znamení překotné konverzace (nutná angličtina) se vším co se na monitoru hýbalo. Po pár dnech se hovor zestřídmil a dnes hovořím již pouze o tom co je nutné. Tedy komunikace je v těchto hrách sice přítomná, ale je limitována zejména slovní zásobou hráče (tedy v případě oficiálního WOW nejspíše angličtina) a většinou se spíše bojuje, než mluví. Zajímavou zkušeností bylo to, že při hře ve skupině je skutečně zábava nesrovnatelně větší (myslel jsem, že budu spíše sólista, ale názor jsem rychle změnil). Přítomnost ostatních hráčů a zejména „přátel“ je zásadním přínosem (což je samozřejmě základní kámen těchto her). Prostředí je vytvořeno také velmi poutavě, a dobře se s ním sžívá. Možnosti jsou velmi široké – od bojování, přes různé zaměstnání (chytání ryb, sbírání bylin apod.) až po existenci v guildách, které mají svou pokladnu, oblečení a podobně. Zkrátka a dobře je to svět velice vypilovaný, promyšlený a strhující.
Ale přes to všechno, je to svět v porovnání s papírovým RPG chudý. Myšlenky v něm zakomponované jsou cizí myšlenky a svět nemá nádech téměř ničeho osobního. U papírového RPG má podoba světa pro každého hráče osobní charakter (představy), pocity z něj jsou tedy zákonitě silnější. Hraná postava má také daleko větší hloubku, protože možnosti jak s postavou hrát jsou pouze na hráči a pravidla tuto možnost prakticky nijak neomezují.
Při hraní papírového RPG mám také pocit velmi dobře stráveného času – je to vždy událost. Každé hraní WOW je samozřejmě také velice zábavné, ale po odhlášení se pocity často přelijí do pocitu promarněného času. Je ale pravda že ho rád marním znovu a znovu. Když si přidám k papírovému RPG ještě výrobu rozmanitých herních pomůcek, velice milé rozhovory se svými přáteli a z mého pohledu i úžasnou svobodnou volbu, kam směřovat dobrodružství je pro mne i jasná odpověď, jaká by byla volba mezi virtuální a papírovou podobou RPG. Je jasné, že WOW či jiná online hra není určena pro konkurenci papírového RPG. Je také pravda, že se daleko lépe shánějí hráči do skupiny na serveru než funkční družina a Pán jeskyně u Dračího doupěte. Ale pokud se zadaří, tak odměna ze skutečného hraní je veliká. Jedenáct milionů lidí hraje na internetu WOW, nevím kolik lidí hraje papírová RPG, ale jsem moc rád, že naše družina mezi ně patří a doufám, že vždy patřit bude.


-5. května 2009-

tak Werian zemřel. Tiše a nenávratně opustil svět a s ním odešlo i tajemství otevírání Bran. Veškeré vědění doposud získané bylo předurčeno k pomalému, ale jistému zániku stejně, jako osud všech Arvedanů. V nadcházejících zmatcích, útěcích a skrývání, se z myšlenek Arvedanů znalosti o stínových světech skutečně vytratily. Kdo ví zda se v budoucnu ještě najde někdo s touhou a odvahou znovu otevřít zapomenuté tajemství stínového Světa. Kdo ví?
- Brána jiných světů -
Svět fantazie má neskutečně mnoho podob. Jednu z nich se snaží prezentovat i stránky Úsvitu dobrodruhů ať již svou kronikou nebo fotogalerií. Svět fantazie, či fantasy svět má však nepřeberné množství podob. Nedávno mne napadlo, že by bylo skvělé, kdyby se na stránkách Úsvitu dobrodruhů objevily i fotografie z fantasy her jiných lidí, než nás hráčů Dračího doupěte a Asterionu. Vznikla by tak přehlídka různých podob a pojetí, která by mohla být velice zajímavá a pozoruhodná. A tak jsem se pustil do práce a přebudoval jsem mírně strukturu Úsvitu. A vše je připraveno. V sekci Galerie vznikl nový oddíl, který je určený vám, procházejícím dobrodruhům. Vznikla galerie, která je určena pro fotografie z různých fantasy setkání, her, zkrátka různých fantasy světů. Pokud byste měli zájem zapsat se do Galerie jiných světů, můžete mi zaslat na email webmaster@usvitdobrodruhu.cz fotografii (či fotografie) z vašeho fantasy světa. Může se jednat o hraní Dračího doupěte či jiného rpg, deskovou hru typu Warhammer, Mordheim, Lord of the Rings, Mage Knight, LARP her a podobných setkání. Možná se nám podaří vytvořit pestrou ukázku našich fantasy světů. K zaslané fotografii bych vás chtěl poprosit o několikaslovný komentář a o uvedení, kdo je vlastně na fotografii zachycen (jméno, klub, společenství apod.). Pevně věřím, že se nám podaří naplnit Galerii jiných světů zajímavým materiálem, ke kterému se rádi budeme při prohlížení www stránek vracet. Tedy pozvedněte meč, dobrodruzi, Úsvit dobrodruhů může patřit i vám...


-28. července 2009-

ábořiště bylo pusté. Rozpadající se tmavý popel v ohništi už dlouho nepoznal žár ohně. Byl pryč. Nevrátil se. V okolí se nedaly nalézt žádné stopy po jakékoliv přítomnosti jediného dobrodruha, natož pak celé družiny. „Tak to už se nevrátí“, pronesl si sám pro sebe Simelon, zvedl ze země své kopí a vydal se z lesa do plání a kamsi za daleký obzor. Tábořiště opět pohltilo ticho a jediný pohyb vytvářel vítr v suchých stéblech trav.
Žije ještě Úsvit dobrodruhů? Nebo už je konec? Opět přišlo léto. Daleké světy jsou vzdálené a ve větru skoro utichl vzdálený řev draků. Ale nezmizel.
Letošní léto je však ve znamení kompletní rekonstrukce nového Dračího doupěte, našeho budoucího bydliště. Rekonstrukce, která si žádá všechny mé síly i myšlenky. Uprostřed vápna, cementu, cihel a suti je moc málo místa na dveře do světů jiných. Ale na důkaz toho, že se nevzdávám a že plány na dobrodružství v mé hlavě stále dřímou, jsem do fotogalerie přidal fotky z tažení, které se neuskutečnilo. Stojí za to.
- Brána jiných světů -
Pomalu již plánuji nový termín tažení, které se s velkou pravděpodobností odehraje na novém místě – v našem novém Dračím doupěti. Už teď je mezi trubkami topení, ve výklencích nahozených zdí a v krovech domu vyskládaných izolační vatou vidět na okraji zorného pole kradmý pohyb a neklidné stíny. Dobrodruzi se pomalu vracejí. Nestvůry se začínají zabydlovat. Pomalu. Ale ten postup je nezastavitelný. A až můj meč nalezne místo na zdi v našem novém doupěti, bude čas. Bude čas se znovu sejít a rozehrát další z nekončících dobrodružství. A tentokrát bude možné hrát doslova i pod širým nebem. Stačí otevřít dveře v obývacím pokoji, vyjít do zahrady a usednout pod strom. My se vrátíme...


-28. července 2009-

celý svět se změní. Krajiny, kudy hrdinové za Alianci i Hordu procházeli, budou úplně odlišné. Vše zpustoší jediný temný drak. Ta největší výzva všech výzev. Gildy budou mít nové vylepšení, hrdinové budou moci létat ovzduším nad celým kontinentem. No nezní to lákavě? Až podezřele lákavě? Není za tím opravdu cosi temného?
Ve svém úvodníku ze 4. února 2009 jsem velice nadšeně coby aktivní hráč psal o online PC hře World of Warcraft. V souvislosti s novými zprávami o plánovaném datadisku a také v souvislosti s tím, že jsem podle mého poznal pravou podstatu této hry bych rád věnoval pár slov pokračování zmíněného úvodníku.
- Další lákadlo? -
Nadšení ze hry bylo obrovské. Možnosti, herní systém, několik dobrých „přátel“ z různých konců Evropy a konec konců i různé překonávané výzvy vzbuzovaly opojný pocit, že právě tohle je ONO. Ta vysněná hra. V tom mne také utvrzovalo obrovské množství hrajících lidí. Vše bylo tak fantastické, že jsem nad hraním přemýšlel prakticky pořád. Když jsem nehrál hru, myslel jsem na to, jak hrát budu. Když jsem hrál, nechtělo se mi přestat. A protože jsem byl uvnitř, naprosto mi chyběl nadhled. Nadhled nad celou situací a já neviděl co se ve skutečnosti děje. Nové questy, další dvě nové postavy – paráda! Gilda Valkýry mne uznávala už jako zkušenějšího člena a pár překonaných těžkých bludišť mi dávalo pocit, že již něco dokáži. Že jsem skutečný hrdina. Dračí doupě? Jasně to je také dobré, ale tohle, tohle ani v Dračím doupěti nezažijete. Alespoň to mi celý půlrok táhlo hlavou.
Ve skutečnosti jsem se snažil hrát kde to šlo. Šest hodin denně v noci byl můj obvyklý průměr. Celý den jsem se snad ani nezabýval ničím jiným než plánováním dalšího postupu. A ke všemu jsem si pořád myslel že se jedná pouze o odpočinek, relax. Považoval jsem to za normální. Nadhled chyběl.
A tak jsem snad jen náhodou nalezl internetové stránky www.wowdetox.com a začetl jsem se. A vše najednou bylo vidět ve správném světle. Věděl jsem přesně co se děje. Téměř ihned jsem se rozhodl k radikálnímu kroku. Nepřemýšlel jsem nad jeho možnými důsledky. Ke konci května jsem okamžitě smazal (pořád bez jakéhokoli přemýšlení) své postavy, hru a vyhodil veškeré knihy, manuály, texty i samotná DVD do kontejneru. Během několika málo minut jsem radikálně skončil se závislostí. Pravda, že s tou velikou výhodou, že jsem ve hře působil pouze pět měsíců. Na Wowdetox jsou však příběhy lidí, kteří hrají i od roku 2004 a nemají se k čemu vrátit. Přestali již mnohokrát a vždy se znovu zpět ke hře vrátili. A jsou sami. Bez přátel, bez rodiny, jenom s mnoha virtuálními postavami a bohatstvím, které je pouze imaginární. Neznám nikoho, komu by se taková věc podařila s Dračím doupětem. A přitom je hráčů spousta. Protože se setkáváme, protože plánujeme a jsme všichni skutečně u toho, když se hraje. Protože i když se jedná o vymyšlené a nereálné světy, konflikty a situace řeší skuteční lidé a přátelé, musí se dohodnout a sdílejí společnou radost z překonání překážky. I když je Dračí doupě také svět mimo realitu, byť třeba ne tolik chytlavý a ihned přístupný jako World of Warcraft, je svou podstatou a mechanismem velmi skutečný a ryzí. A jeho skutečně živou podstatu žádná počítačová hra nikdy nedokáže nahradit. Ani dnes, ani zítra.
Ať přetrvá navěky...


-29. listopadu 2009-

ylo sychravé odpoledne. Temným zataženým nebem táhly těžké mraky a na zem se snášela nepříjemná clona mrholení. U krajů lesa se válely cáry mlhy a všechno bylo skrznaskrz nasáklé syrovou vlhkostí. Stromy už shodily listy a ty teď tvořily klouzavou břečkovitou vrstvu na dříve pevné zemi. Soumrak byl nedaleko.
Hialmar stál se svými muži na kraji hvozdu. Vlasy slepené mrholením, zbroj zrezlá vytrvalým vlhkem, bojové nadšení zoufale slabé.
- Autor: Dawid Michalczyk -
Nedaleko stála Torstenova horda. Pomsta. Ryk, lačnost a dravost se měla nést vzduchem. Místo toho se z jejích řad ozvalo jen nejisté přidušené zasmrkání. Torsten se se zamračeným obličejem tázavě ohlédnul. Tohle že je jeho neohrožená horda? Pozvedl své těžké kopí a z plných plic zařval válečný povel. Hřmotný výkřik se však ihned zlomil v sípavé kašlání, které svou úporností zlomilo Torstena v pase. Kopí mu vypadlo z rukou a v krku ucítil škrábavé pálení. Další vlna úporného kašle jej poslala do kolen. Muži z Hordy, kteří spatřili velitele v takovém stavu si oddechli a nyní již zcela bez zábran vytáhli různé odpudivé hadry, rukávy, nebo se jen chopili pláštíků těch před nimi a začali vydatně posmrkávat. Někdo dokonce projevil tolik odvahy, že se zcela otevřeně rozkašlal. Pár mužů s bledým zpoceným obličejem odběhlo kamsi za obranný val.
Tak to bude jednoduché, pomyslel si Hialmar. Takovou příšernou morálku jsem ještě neviděl. Hilmar se pokusil rozesmát, ale bodavá bolest v hlavě mu celou radost pokazila. Dráždění v krku sílilo. Ne, hlavně abych se nerozkašlal. Tupý tlak, nepříjemné napětí a drobné křeče v břichu opět o kousek klesly. Hialmara polil studený pot. To.. To snad... Aaaaaa... Hialmar odhodil meč a štít a rozběhl se k blízkému křoví mezi stromy. Možná si již v běhu uvědomil, že brnění stejně odepnout nestihne. Rozklepaní Hialmarovi muži se spoléhali na pevnou oporu ratišť svých oštěpů. Skelné oči s nadějí sledovaly rozklad nepřítelovy formace. Situace na této straně nebyla lepší.
„Zalehnout!“, ozval se na obou stranách nesmělý příkaz. Ústa prostých vojáků jej však znovu a znovu roztřeseně opakovala. Dočkali se. Dnes z boje nic nebude. Jde se ležet. Chřipka.


-2. března 2010-

ednoho rána konečně vyšlo slunce. Jeho paprsky protínaly válející se mlhu pod vrcholky stromů na hřebenu a padaly dolů do údolí. Hrobové ticho se měnilo. Dříve nehybné zasněžené údolí protínal zurčící potok. Strhával kusy tajícího ledu s sebou do neznáma a na březích obnažoval syrovou hlínu. Ze sněhu začaly vykukovat suché provazce loňské trávy a mezi nimi se náhle zazelenalo první letošní živé stéblo. Vzduch začal pronikavě vonět mokrou zemí a namočenou kůrou.
- Jaro -
Atbel svým během drtil měknoucí ledovou krustu pokrývající jako třpytivá zbroj ležící sníh a naplňoval tak údolí ledovým skřehotem. Od úst mu prudce tryskaly spletence páry. Závodil s tekoucí vodou. Hbitě přeskakoval kusy stromů, které zpola čněly z ubývajících sněhových návějí. A smál se. K obydleným oblastem bylo z nitra Trpasličích hor neskutečně daleko.
Atbel obratně vyběhnul po šikmém kmeni spadlého stromu a na jeho konci, vztyčeném dva sáhy nad sněhem se zastavil. Zvedl hlavu k modravému nebi a malou chvilku nehnutě posečkal. Slunce se na obloze posunulo výš a jeho paprsky dopadly na Atbelovu ošlehanou tvář. Hluboce se nadechl prvních paprsků. Vztyčil ruce nad hlavu a pak ze všech sil zařval. Cítil, jak se do něj vlévá rodící se moc země. Cítil, jak pod mizícími závějemi sněhu prudce klíčí nový život. Cítil mízu stromů, jak se znovu probouzí, a cítil i svou sílu, nezdolnost a radost z obnovujícího se koloběhu.
Trvalo dlouho, než se probuzená ozvěna opět uložila ke spánku. Atbel se znovu rozběhl. Prudce a svobodně, tak jak to měl v oblibě. Vždyť zemí se pomalu plížilo jaro a k obydlím to bylo tak neskutečně daleko…


-9. července 2010-

Rilondu to bylo ještě daleko. Trsy žluté trávy, vysušené na troud, ostře šustily pod kroky karavany. Vzduch se tetelil horkem a mezi odumřelou travou se začaly objevovat hromádky nafoukaného písku. Země, kterou voda opustila, prožívala další z horkých dní.
Před delším časem zaznělo v kterémsi z úvodníků, že léto nepřeje myšlenkám na jiné světy. Že Úsvit odpočívá a čeká na první podzimní sychravý den a mlhu, co se zvečera doplazí k oknu pokoje a olízne jej svým chladem. Možná to byla léta naplněná spoustou důležitých úkolů, které značně zaměstnávaly hlavu a vytěsňovaly všechny další představy a myšlenky. Letos se ale uchystalo léto značně jiné. Kraje lesů stále obývají mytága, za obzory tajně míří výpravy dobrodruhů za svým posláním a ve vysokých kopcích zvečera sedávají hraničáři a bedlivě stráží kraj.
- Nová edice přichází -
K tomu všemu se ještě přidaly dvě události, které celé léto otevírají jiným světům ještě více. Především vyšla nová edice pravidel Warhammeru – v mém případě je to již čtvrtá edice, kterou budu vlastnit. Spolu s pravidly se dostávám opět k záchvatu barvení a modelaření, což je na léto docela nevídaná věc. Večer zasednu ke stolu s lampičkou, pustím si hudbu a při barvení přemýšlím, jak si figurky, které právě obarvuji, povedou na bitevním poli.
Druhou velice významnou událostí je naplánované srpnové tažení. Pokud mne paměť neklame, ještě nikdy jsme v srpnu žádné tažení nehráli. A to znamená opět spoustu příjemného vymýšlení, plánování, zapisování si nápadů a kreslení map. A hlavně setkání s přáteli. Věřím, že se vše podaří a tažení odehrajeme.
I když venku teď pálí slunce, že se pod jeho paprsky ani nedá vydržet, přijde večer, všechno usne a u nás bude do noci svítit lampička a pod jejím světlem se budou spřádat nové příběhy, osudy a dobrodružství. Uprostřed léta...


-12. prosince 2010-

e čas příběhů. Stačí, aby se nad obzorem na chvíli ukázalo slunce a osvítilo křišťálově bílé pláně nad městy a člověk se zasní. V noci na střechách zaskučí vítr a smete stříbrný sněhový prach a všude kolem jsou tajemné šeré kouty skrývající neznámo. V podvečer, když se z lesa ztrácí světlo a stromy vyměňují bílo zelenou barvu za tmavě černou a na nebi se rozsvítí hvězdy a někdy i zastřený měsíc, se stačí trochu více zaposlouchat a je možné uslyšet cinknutí železné spony o štít, našlapování opatrných nohou v křupajícím sněhu, nebo zadrnčení tětivy.
- Cesta je nedaleko -
Vždycky jsme snili o dobrodružstvích, vydávali se na cesty, učili se nové věci, abychom se vysněným příběhům přiblížili. Člověk potřebuje nahlížet za realitu a nechat v sobě své příběhy znít a dovolit jim ovlivňovat vlastní život. Vzpomínám na první setkání s čerstvě vydanou první verzí Dračího doupěte. Listy sešité sponkami, Ahura Mazda (Šedý vrch?), jako první překážka v nespočetném množství prožitých dobrodružství. Vzpomínám, jak jsem si z látky ušil malé pytlíčky vycpané vatou, to jako torny, a z hlubin zapomnění jsem znovu vytáhl figurky Igráčků (a to mi bylo již 13 let), ze špejlí vyrobil meče bastardy a kované hole, z tyček od lízátek několik luků i s tětivou z niti, a vydal se překonávat nástrahy topení v dětském pokoji za okny našeho panelového domu.
Čas neúprosně běží a 21 let uteče jako nic. A my stále žijeme své vysněné příběhy. Ponechali jsme si otevřené dveře ve staré skříni, kudy se dá utéci, kterými se dá nahlížet Jinam i při obyčejném dni plném práce nebo jiných povinností. Pořád odtamtud prosvítá nazelenalé měkké světlo a pořád odtamtud slyšíme tiché šeptání. I tento web, kronika našich snových světů, se stále drží, obsahujíc důkaz, že umíme stále nalézt cestu do jiných zemí a časů. A to je jedno z našich největších bohatství.
Je čas příběhů…



Materiály vychází v základu z modulu Asterion pro dračí doupě autorů Jiřího Buchty, Vladislava Čecha, Karla Makovského, Martina Bláhy a dalších. Přímé události, konkrétní lokace nezahrnuté do zveřejněných map autorů a část postav jsou vlastním výtvorem.
- Kontakt: webmaster@usvitdobrodruhu.cz -
Další informace o obecném světě Asterionu na: www.asterionrpg.cz
Aktualizováno: 10. ledna 2015
- Johan Jan Veverka 2007 -